Když jsem poprvé viděla video Martina s Raven, nechápala jsem. Jak to, že někdo má doma pudově silnýho, dominantního, drivovýho crazy maliňáka, kterej ale nadšeně spolupracuje a úroveň poslušnosti i tréninku má tak vysokou? Asi genetika. Já mám doma ale přece malýho vořecha, a nejsem schopna ho přimět ani k normální chůzi na vodítku, pokud mu zrovna nemávám pamlskem před čumákem. Postupné odstraňování odměň nám nefungovalo, okamžitě ztratil zájem spolupracovat. Nezvládla jsem mu srozumitelně vysvětlit cvik, natož aby chápal důsledek nebo korekci. Občas mi ruply nervy a cítila jsem výčitky, že dělám vše špatně.
Rychlost, s jakou se nám změnil život, po pár trénincích s Martinem, mě šokovala. Výmluvy na reaktivitu skončili, dostala jsem zpětnou vazbu, která pro mě emočně nebyla příjemná, a začali jsme měnit přístup. Budování food drivu a motivace, luring, nepopo shaping, negativní posílení, díky kterýmu nebyla korekce téměř třeba. Některé věci jsme znali, jiné byly zcela nové.
Práce s pomůckami, od vodítka, přes lanko, po elektronický obojek. Žádnej řev a tlak a stres, naopak stoický klid. Na Jimmym bylo rychle vidět, jak pro něj vše začalo být srozumitelnější. Měnil se před očima, byl stabilnější. Narostlo mu sebevědomí. Poznával hranice. Moje představa o korekcích a pomůckách se s postupnou edukací zkrátka úplně otočila. Jako lajk a pozitivkář to pro mě bylo nepřijatelné, přece nechci způsobovat psovi stres, a už vůbec ne bolest. Bylo to velkým prozřením, uvědomit si, že pes sám určuje, co pro něj je a není korekcí, a dokonce, že na korekci může reagovat pozitivně, pokud je naučená správně, že se nejedná o jednoduché trestání nebo týrání. Můj dřívější pohled mi přijde úsměvný.
Jsem přirozeně přemýšlivej člověk, teorie mě zajímala a dělalo mi dobře, chápat vše kolem. Na některé otázky jsem ale záměrně nedostávala odpovědi, prý si na to musím přijít praxí. Frustrující, ale vlastně zcela logické, něco podobnýho sama učím v rámci jógy – i když vám někdo dá odpovědi, není to stejné, jako příjít na ně sám. A nestačí na to jít přes teorie a filozofické úvahy u kafe, či to vyčíst z knih.
Největší zlom na mé straně přišel, když jsme spolu začali bydlet, a měla jsem možnost nejen koukat Martinovi pod ruce, ale sama trénovat psy, co k nám přišli na tři týdny na bootcamp, a u kterých se problematická témata pořád opakovala – základní poslušnost, přivolání, chůze, výchova, motivace. Z teorie se stala praxe a konečně jsem sama nacházela odpovědi. Jak se určitá chování řetězí, že za reaktivitou je často schovaná rozmazlenost, jak se pes promění, když je bez majitelů, a prozradí svým chováním, jak to u nich doma doopravdy funguje, a že spousta věcí, co nám majitelé říkají, nejsou tak úplně pravda. Čím víc psů a majitelů k nám přišlo, tím víc jsem si uvědomovala, jak můj vlastní pohled na Jimmyho na začátku naší cesty nebyl objektivní, a že jsem si spoustu věcí vysvětlovala špatně, i přes pocit, že ho znám nejlíp. Kynologicky bohužel ne.
Roky jsem se trápila se základními věcmi, a najednou máme tento základ hotovej u cizích psů, za tři týdny, včetně navazování vztahu, čitelných hranic, samotného tréninku. A ještě u toho pes vypadá sakra dobře a na trénink se těší. Wow. A to u nás byli obyčejní rodinní pejsci, i nervově nestabilní nepředvídatelní magoři, různá plemena od bullů po ovčáky, i voříšci. Jejich proměny mi vyrážely dech. A ta Jimmyho proměna hřeje u srdce nejvíc.
