Tady bych chtěl udělat ještě jednu malou technickou vsuvku. Jak vlastně poznáme, že jsme se svým psem připraveni přejít z individuálního výcviku do skupinového a začít generalizovat naučené cviky v náročnějším prostředí?
Jednou z nejdůležitějších věcí je podle mě to, že už během individuálního výcviku musíme psa připravit na oba možné důsledky jeho chování. Tedy co se stane, když povel splní správně, ale také co se stane, když ho nesplní. A oba tyto důsledky musí být pro psa srozumitelné a musí vést k tomu, že pes bude chtít dál spolupracovat, své chování opraví a bude pokračovat v plnění povelu, který jsme ho naučili. Jinými slovy, oba důsledky by měly vést k dalšímu pozitivnímu vývoji našeho tréninku.
A právě tohle bychom měli psa naučit už během individuálního výcviku.
Protože představte si situaci, kdy přijdete se psem do skupinového výcviku, kde je najednou mnohem více rušivých vlivů, a pes nějaký povel nesplní. Co uděláte? Jak na takovou situaci zareagujete? Velmi často vidím, že jedinou odpovědí psovoda je opakování povelu nebo snaha psovi nějakým způsobem pomoci. A pozor, na tom, že psovi pomůžeme, samozřejmě není vůbec nic špatného. Pomoc je naprosto legitimní součástí tréninku. Jenže pokud budeme psovi neustále pouze pomáhat a nikdy ho nenaučíme, jak se má v takové situaci sám zachovat a své chování opravit, tak se vlastně nikam neposouváme. Jediné, co se pes postupně naučí, je, že v jednoduchém prostředí zvládá cviky samostatně, ale jakmile se prostředí stane náročnějším, nemusí už tolik přemýšlet a snažit se, protože jeho psovod mu stejně nakonec pomůže a prakticky to udělá za něj.
A to přece není naším cílem.
Proto považuji za zodpovědnost každého psovoda, aby svého psa naučil oba důsledky chování. Aby pes rozuměl tomu, co se stane, když povel splní, ale také tomu, co se stane, když ho nesplní. Tyto důsledky musí být srozumitelné, férové a korektní. A především musí být nastavené tak, aby psa vedly k dalšímu učení, spolupráci a budoucímu pokroku v tréninku. Teprve ve chvíli, kdy máme tyto základy vybudované a víme, jak budeme v obou situacích postupovat, dává podle mě smysl přenášet naučené cviky do náročnějšího prostředí ostatních lidí a psů.
Protože generalizace není jen o tom, že psa vystavíme většímu množství rušivých vlivů. Je také o tom, že jsme ho na tyto situace předem připravili a máme vytvořený systém komunikace, kterému rozumí i ve chvíli, kdy se mu něco nepovede.