Martin Laco – NePoPo® Gold Multiplicator

Individuální, nebo skupinový výcvik psů? Co je lepší a kdy má který smysl?

Individuální, nebo skupinový výcvik? To je otázka, kterou řeší spousta majitelů psů. Když se rozhodnou začít se svým psem něco dělat, přihlásit se na cvičák nebo vyhledat pomoc trenéra, často vlastně nevědí, kterou z těchto dvou možností zvolit. Je lepší pracovat se psem individuálně, nebo rovnou začít chodit mezi ostatní psy na skupinové lekce?

V tomto článku bych se chtěl podívat na to, k čemu jednotlivé typy výcviku vlastně slouží, v čem se liší a hlavně podle čeho byste se měli rozhodovat. Protože individuální a skupinový výcvik podle mě nejsou dvě různé cesty ke stejnému cíli. Každý z nich má v tréninku své místo a každý slouží k něčemu trochu jinému.

Individuální výcvik: Když budujeme základy

Začneme individuálním výcvikem. Ten je podle mě vhodný především tehdy, pokud jste se svým psem na začátku tréninku. To znamená, že teprve budujete základní spolupráci, komunikaci, motivaci nebo soustředění. Učíte psa, aby vám věnoval pozornost, aby s vámi chtěl spolupracovat, a postupně mu vysvětlujete jednotlivá chování, cviky a povely.

Proč je ale v této fázi vhodnější právě individuální výcvik?

Je to vlastně docela jednoduché. Pokud se učíme něco nového nebo budujeme nějaké základy, potřebujeme k tomu prostředí, které není zatížené příliš silnými rušivými vlivy. A ostatní psi, kteří se kolem nás pohybují, samozřejmě takovým rušivým vlivem být mohou.

Tohle je něco, co velmi často vidíme na klasických cvičácích. Představte si takovou tu běžnou skupinovou lekci, kdy stojíte se svým psem v řadě mezi ostatními psy a teprve tam mu začínáte vysvětlovat, že by vám měl věnovat pozornost. Teprve tam ho učíte, co znamená nějaký povel, jak má provést konkrétní cvik, co znamená určitý pohyb vašeho těla nebo jak s vámi má vlastně spolupracovat.

A co se velmi často stane? Pes to jednoduše nezvládá. Jeho pozornost neustále utíká k ostatním psům, které by raději očuchával, se kterými by si chtěl hrát nebo se o ně jednoduše zajímá víc než o vás. Vy se ho snažíte přimět ke spolupráci, ale on má v tu chvíli úplně jiné priority.

A ono je to vlastně naprosto logické.

Vy totiž ještě nemáte vybudovanou jeho pozornost, nemáte dostatečně silnou motivaci ke spolupráci a často ani nemáte vytvořený způsob komunikace, kterému by pes rozuměl. On vlastně ještě pořádně neví, co po něm chcete. A přesto očekáváte, že bude fungovat v prostředí, které je pro něj poměrně náročné a plné zajímavých podnětů.

To přece nedává smysl.

Proto si myslím, že pokud jste na začátku své kynologické cesty, měl by být individuální výcvik naprosto přirozenou volbou. Právě tam máte prostor budovat motivaci, spolupráci, soustředění a učit psa nová chování. Můžete postupovat podle jeho schopností a postupně zvyšovat náročnost prostředí, aniž byste po něm hned na začátku chtěli něco, na co ještě není připravený.

Pozor ale na příliš sterilní prostředí

Tady mě napadá ještě jedna věc, kterou bych chtěl zmínit. Protože i u individuálního výcviku vidím poměrně častou chybu, jenom z opačné strany.

Někdy totiž bývá prostředí, ve kterém individuální výcvik probíhá, až příliš jednoduché. Příliš sterilní.

Mám na mysli například dokonale čisté výcvikové haly nebo prostředí, ve kterém se prakticky vůbec nic neděje. Pes tam nemá žádné zajímavé podněty, nemusí se s ničím vyrovnávat a v podstatě nemá ani jinou možnost než se zajímat o vás.

Jenže ani takhle by to podle mě fungovat nemělo.

Individuální výcvik by měl samozřejmě probíhat v klidnějším prostředí, kde dokážeme kontrolovat náročnost jednotlivých situací. To ale neznamená, že musí být dokonale sterilní. Pes se musí postupně učit spolupracovat i v prostředí, kde existují nějaké běžné podněty. Jen jejich intenzita musí odpovídat tomu, v jaké fázi tréninku se právě nacházíme.

Takže pozor i na tento extrém. Nechceme psa hned na začátku vystavit prostředí, které nezvládá, ale zároveň nechceme budovat spolupráci pouze v podmínkách, které v běžném životě prakticky neexistují.

Skupinový výcvik: Když už pes ví, co má dělat

A teď se dostáváme ke skupinovému výcviku. Ten má podle mě úplně jiný účel, než si spousta majitelů psů představuje.

Skupinový výcvik totiž slouží především ke generalizaci již naučených cviků.

Co tím myslím? Generalizace je proces, při kterém učíme psa, že chování, které už zná a zvládá v jednom prostředí, má stejný význam i v prostředí jiném. Pokud tedy pes umí například přivolání, chůzi u nohy nebo odložení v klidném prostředí, potřebujeme ho postupně naučit, že tyto cviky platí také v přítomnosti dalších lidí, psů a jiných rušivých vlivů. A právě k tomu je skupinový výcvik naprosto skvělý.

Je ale extrémně důležité pochopit jednu věc. Skupinový výcvik podle mě neslouží primárně k tomu, abychom psa učili něco úplně nového. Neslouží ani k tomu, aby si pes pohrál s ostatními psy, očuchával je nebo se s nimi seznamoval. A už vůbec bychom si ho neměli automaticky plést se socializací.

Do skupinového výcviku bychom měli přicházet ve chvíli, kdy už máme vybudovanou základní spolupráci, motivaci a komunikaci se psem. Zároveň bychom měli mít naučené konkrétní cviky, které pes dostatečně dobře zvládá v jednoduchém nebo středně náročném prostředí. Teprve potom dává smysl přidat další úroveň náročnosti. Tedy například prostředí, kde se pohybují ostatní psi a lidé. V takové chvíli už totiž psovi nevysvětlujeme, co znamená povel nebo jak má konkrétní cvik provést. To už ví. My ho nyní učíme, že stejné chování má smysl a platí i ve chvíli, kdy se kolem něj děje něco zajímavého. 

Jak poznám, že jsem připravený na skupinový výcvik?

Tady bych chtěl udělat ještě jednu malou technickou vsuvku. Jak vlastně poznáme, že jsme se svým psem připraveni přejít z individuálního výcviku do skupinového a začít generalizovat naučené cviky v náročnějším prostředí?

Jednou z nejdůležitějších věcí je podle mě to, že už během individuálního výcviku musíme psa připravit na oba možné důsledky jeho chování. Tedy co se stane, když povel splní správně, ale také co se stane, když ho nesplní. A oba tyto důsledky musí být pro psa srozumitelné a musí vést k tomu, že pes bude chtít dál spolupracovat, své chování opraví a bude pokračovat v plnění povelu, který jsme ho naučili. Jinými slovy, oba důsledky by měly vést k dalšímu pozitivnímu vývoji našeho tréninku.

A právě tohle bychom měli psa naučit už během individuálního výcviku.

Protože představte si situaci, kdy přijdete se psem do skupinového výcviku, kde je najednou mnohem více rušivých vlivů, a pes nějaký povel nesplní. Co uděláte? Jak na takovou situaci zareagujete? Velmi často vidím, že jedinou odpovědí psovoda je opakování povelu nebo snaha psovi nějakým způsobem pomoci. A pozor, na tom, že psovi pomůžeme, samozřejmě není vůbec nic špatného. Pomoc je naprosto legitimní součástí tréninku. Jenže pokud budeme psovi neustále pouze pomáhat a nikdy ho nenaučíme, jak se má v takové situaci sám zachovat a své chování opravit, tak se vlastně nikam neposouváme. Jediné, co se pes postupně naučí, je, že v jednoduchém prostředí zvládá cviky samostatně, ale jakmile se prostředí stane náročnějším, nemusí už tolik přemýšlet a snažit se, protože jeho psovod mu stejně nakonec pomůže a prakticky to udělá za něj.

A to přece není naším cílem.

Proto považuji za zodpovědnost každého psovoda, aby svého psa naučil oba důsledky chování. Aby pes rozuměl tomu, co se stane, když povel splní, ale také tomu, co se stane, když ho nesplní. Tyto důsledky musí být srozumitelné, férové a korektní. A především musí být nastavené tak, aby psa vedly k dalšímu učení, spolupráci a budoucímu pokroku v tréninku. Teprve ve chvíli, kdy máme tyto základy vybudované a víme, jak budeme v obou situacích postupovat, dává podle mě smysl přenášet naučené cviky do náročnějšího prostředí ostatních lidí a psů.

Protože generalizace není jen o tom, že psa vystavíme většímu množství rušivých vlivů. Je také o tom, že jsme ho na tyto situace předem připravili a máme vytvořený systém komunikace, kterému rozumí i ve chvíli, kdy se mu něco nepovede.

Skupinový výcvik není socializace

Tady se dostáváme k něčemu, s čím se ve své praxi setkávám opravdu velmi často. Spousta majitelů totiž chodí na skupinové výcviky s představou, že si jejich pes postupně zvykne na ostatní psy, přestane se o ně tolik zajímat a díky tomu se začne lépe chovat. Představují si například, že pokud jejich pes na vodítku neustále táhne k ostatním psům, chce je vítat, očuchávat nebo si s nimi hrát, tak právě pravidelný kontakt s ostatními psy tento problém postupně vyřeší. Že když bude dostatečně často mezi psy, přestanou ho tolik zajímat a on se začne konečně soustředit na svého majitele. Jenže tahle představa je naprosto mylná.

Především je potřeba pochopit, co vlastně znamená socializace. Socializace není proces, při kterém učíme psa poslušnosti nebo sebeovládání. Je to proces, při kterém psa seznamujeme s prostředím a podněty, se kterými se bude během svého života setkávat, aby se naučil je přijímat a nereagoval na ně strachem. To znamená, že chceme, aby se pes nebál lidí, ostatních psů, automobilů, různých zvuků nebo situací, které jsou součástí běžného života. Aby pro něj tyto podněty nepředstavovaly automaticky něco negativního nebo ohrožujícího.

Jenže pokud váš pes ostatní psy miluje, chce si s nimi hrát, očuchávat je a neustále s nimi interagovat, tak přece neřešíte problém, že by se jich bál. Řešíte problém, že se v jejich přítomnosti nedokáže soustředit na vás a spolupracovat s vámi. A to jsou dvě naprosto odlišné věci. V takové situaci vám samotná socializace poslušnost nevybuduje. K tomu potřebujete výcvik. Potřebujete psa naučit, co od něj očekáváte, vytvořit dostatečně silnou motivaci ke spolupráci a následně tato naučená chování přenést také do prostředí ostatních psů.

A přesně tady má skupinový výcvik obrovský smysl.

Problém ale je, že velká část lidí, kteří na skupinové výcviky chodí, tam ve skutečnosti nepřichází generalizovat naučené cviky. Buď je ještě nemají dostatečně vybudované, nebo tam chodí právě s představou, že si jejich pes zvykne na ostatní psy a tím se jeho chování automaticky zlepší. Aniž by vlastně rozuměli tomu, jak celý proces učení a výcviku funguje. A pak se nemůžeme divit, že někdo chodí na cvičák pravidelně několik měsíců, někdy i let, a přesto má pořád stejný problém. Pes se stále zajímá víc o ostatní psy než o svého majitele, na vodítku se chová jako splašený a jeho poslušnost funguje jenom tehdy, když se kolem něj nic zajímavého neděje.

Takže co je lepší? Individuální, nebo skupinový výcvik?

Podle mě není správná otázka, který z těchto dvou typů výcviku je lepší. Správná otázka je, v jaké fázi tréninku se se svým psem právě nacházíte a co od výcviku očekáváte. Pokud jste na začátku kynologické cesty, budujete motivaci, spolupráci, soustředění, základní komunikaci nebo učíte psa nová chování a cviky, pak bych jednoznačně doporučil individuální výcvik. Potřebujete prostředí, ve kterém dokážete psovi jednotlivé věci srozumitelně vysvětlit, a zároveň máte možnost postupně pracovat s náročností okolních podnětů.

Pokud už ale váš pes jednotlivé cviky zná, rozumí vaší komunikaci, chce s vámi spolupracovat a dokáže fungovat v jednodušším prostředí, pak přichází čas na skupinový výcvik. Právě tam můžete cíleně generalizovat již naučená chování tak, aby fungovala i v přítomnosti ostatních lidí a psů.

Samozřejmě to neznamená, že zkušený trenér nemůže využívat skupinové prostředí i jiným způsobem nebo že se pes ve skupině nemůže naučit něco nového. Jde mi především o to, abychom rozuměli účelu jednotlivých typů výcviku a nechtěli po psovi něco, na co jsme ho ještě nepřipravili. Protože pokud pes neumí spolupracovat v jednoduchém prostředí, těžko můžeme očekávat, že to automaticky zvládne v prostředí mnohem náročnějším. A naopak, pokud budeme se psem celý život trénovat pouze v klidném prostředí bez rušivých vlivů, nemůžeme se divit, že jeho poslušnost nebude fungovat ve chvíli, kdy se kolem něj objeví další psi nebo lidé.

Oba typy výcviku tedy mají své místo. Jen je potřeba vědět, kdy a proč je využívat.

A zajímalo by mě, jak to máte vy. Navštěvujete se svým psem individuální, nebo skupinový výcvik? A přemýšleli jste někdy nad tím, co od jednotlivých lekcí vlastně očekáváte? Dejte mi vědět do komentářů, co si o tom myslíte.

Sdílej článek:

1 názor na “Individuální nebo skupinový výcvik?”

  1. Jiří Stiborský

    Zdravím,
    super článek, který mi potvrzuje že nejdůležitější je si vybrat správného trenéra a hlavně pak podle jeho pokynů pracovat. Prošel jsem si s pejskem individuální i skupinový výcvik (akorát v té době jsem neměl ty informace a znalosti co mám nyní) a je mi jasné že to byl dobrý postup, protože ty skupinové výcviky na běžných cvičácích jsou no, ne úplně na nic, ale prostě vás tam nenaučí jak budovat motivaci, jak se psem pracovat apod. Nemají na to čas a mnohdy ani potřebné znalosti. Individuální byl fajn, cvičitel se věnuje jen vám a pokud je dobrý tak vás na skupinový stejně odešle a proto si myslím že nejdůležitější je si vybrat toho správného trenéra 🙂 Takže se těším na další Poniklou…:-)
    Jirka

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Líbí se vám naše články?Nezmeškejte další článek

Odebírejte newsletter

Další články

jak vybrat štěně
Novinka
Martin Laco

Jak vybrat štěně

Jak vybrat štěně je jedno z nejžádanějších témat obecně, i vy sami, moji sledující, jste měli zájem o zpracování tohoto

Číst více